Archiv blogu – Mirecekp.net

Nazdar přátelé, kamarádi a i ty co tě neznám 🙂 . Z USA už jsem doma, můj slib postovat články každým kouskem cesty a zážitků se jaksi rozplynul a nezbývá mi nic jiného, než vám to tady hodně zkráceně sepsat do jednoho článku.

Jak už jste se dozvěděli z několika prvních článků, naši práci na Aljašce jsme ukončili asi po měsíci. Poté jsme přecestovali do Cincinnati, které se nachází ve státě Ohio. Zde jsme pracovali další měsíc jako „malíři“ no kdyby tohle viděl českej malíř pokojů tak řekne že jsme prasata a ne malíři… Ale co, několikrát denně jsme slyšeli, že jsme placený za kvantitu a ne za kvalitu. Nešlo o to, aby to bylo pěkně, ale aby to bylo a bylo toho za den co nejvíce. V Cincinnati jsme dělali celý měsíc, minimálně šest dní v týdnu. Až ke konci jsme si udělali drobet času na nějaké zážitky, jako byla třeba návštěva místní ZOO nebo výlet do města na prohlídku centra. S blížícím se koncem naší práce jsme stále více sháněli auto, které jsme si chtěli koupit. Jednou jsme podnikli větší výpravu po bazarech a udělali si představu o tom, co asi koupíme. Chtěli jsme si koupit větší auto pokud možno dodávku, jelikož jsme měli dost zavazadel a navíc jsme měli v plánu ušetřit nějaké dolary za motely a spát v autě. Po několika dalších dnech jsme jeli s odhodláním, a hlavně balíkem USD 🙂 , do bazaru, vybrali si auto, které splňovalo naše požadavky. Byl to van od Forda. Jeho lůžková úprava byla prvotřídní, konfort prorezlích práhů senzačně ovlivňoval cenu směrem dolů… no prostě auto přesně pro nás. Jeho konečná cena byla 900 dolarů. Po několika cvičných jízdách jsme ovládly auto s automatickou převodovkou a už jsme byli připravení vyjet na trip. Osmého záři jsme auto naplnili kuframa, zabouchli dveře a vydali jsme se z Cincinnati směr Yellowstone, kde měla být po dvou dnech naše první zastávka. Pokračování článku »

Po delší odmlce se vracím s pokračováním příběhu, jak to tedy s námi dopadlo, když jsme dorazili do Cincinnati. Ale jelikož jsem si dal opravdu na čas a Vaškovi se do pokračování jeho předešlých dvou článků už nechce, stane se z článku o první noci článek o tom, jak jsme žili měsíc v Cinncinnati. Pokračování článku »

Jsme v Chicagu na Letišti O´hara. Míň přívětivé letiště jsem ještě neviděl. Původně jsme tam chtěli přespat, protože ráno je moudřejší večera, ale prostě nebylo kde, a to já se vyspím kdekoliv. No nic tak jsme museli zase platit tentokrát za internet 7 USD za 24 hodin přípojení. Tam jsem našel, že nám ve 3:40 ráno jede autobus do Cincinnati, a našel jsem taky jak se tam dostat vypadalo to dost jednoduše, sednout na metro a bez přestupu asi po 50 minutách vystoupit pak tři minuty chůze a měli bychom být na autobusovém nádraží …. toliko server maps.google.com. Easy jak Mirek s oblibou říká :). Cesta metrem proběhla v pohodě. Ale ty tři minuty chůze se protáhli téměř na hodinu vláčení krosen po Downtownu Chicaga a poté jsme nalezli Greyhound station asi 100 m od místa kde jsme vystoupili z metra. Easy! Pokračování článku »

Jak již Mirek psal v ninulém článku, z Aljašky jsme se přesunuli do Seattlu. Tady jsme strávili dvě noci v hostelu Green tortoise a vymýšleli jak se dostat do Cincinnati v Ohiu, kde budeme mít snad další práci. Naštěstí nám osud přivedl do cesty jednoho slovenského prodejce vín, který byl naším spolubydlícím v hostelu. Ten nám poradil na jakém webu nejlépe (čti nejlevněji), koupit letenku. Ale i přes několikahodinové hledání letenky se nám nepodařlo najít letenku za cenu, která by se mě líbila (asi tak 200 USD). Nakonec jsme našli letenku do Chicaga, které je pouhých 600 km od Cincinnati. Letenka byla za dobrou cenu asi 220 USD jedinou nevýhodou potom bylo, že to nebyla letenka přímá, ale s přestupem ve Phoenixu v Arizoně. Ale to jsme byli ochotni akceptovat, i když nám to prodloužilo cestu asi o 6 hodin. Pořád lepší než původní nápad jet autobusem rovnou ze Seattlu což by trvalo přesně 2 dny a 10 hodin. Pokračování článku »

Tak pozoruji, že vás to opravdu zajímá, jak to tady na té Aljašce chodí. Mrzí mě, že jsem sliboval, že se budu snažit psát každý týden, ale nebylo to v mých silách. Jednak většinou v Egegiku nešel internet a když šel tak tam byla fronta rusky mluvících a nebo jsem byl v práci.

Teď jsem se dostal k internetu po více jak dvou týdnech a to jen díky tomu, že jsme trávili noc na letišti. A nyní jsem pro změnu v jednom motelu v Seattlu, kde internet je také.

Zpátky k tomu co se tedy dělo v Egegiku, no tak převážně se dělalo, jeden den jsem trhnul rekord a měl jsem 24 a půl hodiny… to se mi fakt povedlo 🙂 myslím že na jeden den je to fakt dost a to v tom ještě byla půl hodinová neplacená pauza na oběd. Jinak co se týče zábavy to se přeci asi jen těžko vysvětluje. Člověk tam žil v takových podmínkách, že jsme se tam váleli smíchy takovým zhovadilostem, že za normílní situace by nad tim člověk jen kroutil hlavou. Nejvíc nás asi dokázal pobavit náš Jordánský spolupracovník Magdy (čti Meždi), občas jsme mu také říkali šampone 🙂 ten fakt měl strach aby se neušpinil, a pokud se umazal běžel se umejt… Nejvíc nás dostával tím, když poslouchal jak si povídáme česky tak dlouho než nám začal rozumět… no ono i když Vaškovi začal zpívat tak to bylo dost vtipné… No podívejte se sami a já to protentokrát tímto videem utnu.
<iframe width=“610″ height=“458″ src=“//www.youtube.com/embed/E2HvqjZ9Nkc“ frameborder=“0″ allowfullscreen></iframe>

Když jsem se rozhodl jet pracovat do USA, jedním z mích kritérií také bylo naučit se alespoň drobet anglicky. Jenže to tady v Egegiku moc nehrozí, 70% lidí, kteří tady pracují mluví rusky. Rodilých američanù je tady opravdu jen poskromnu a to vìtšinou na vedoucích místech. Ale zase na druhou stranu tich zbývajících třicet procent lidí jsou ze všech koutù svìta a všech možných národností. Například pracuji s človìkem ze státu o kterém jsem neměl tušení že existuje je to Jordánsko, ten mě učil jak se jejich řečí řekne duha, jelikož jednou byla a nikdo nevěděl jak se to řekne anglicky 🙂 takže jsem slovo duha slyšel v ruštinì, mongolštinì a také v arabštinì. Což jsou lidé s kterými já pracuji, ještě tedy je tam pár ukrajincù, ale ty mluví také rusky, takže mi to tak nepřijde 🙂
A teď zírejte kdo všechno jezdí pracoval přes léto na Aljašku. Asi to baudu jmenovat dost nesistematicky, ale musim začít egypťanem a jamajčanem, z tich jsem byl dost unešenej :-). Somálec mi taky dostal, jelikož vůbec nebyl takovej ten somálec jak si je představujem, pohublej, malej… Nesmím zapomenout na kamarády ze Slovenska a Polska, nechybý Mongolsko, Moldávie, Rusko, Ukrajina aj holky z Tchajvanu dorazily, ty si tam asi ty konzervy nakonec asi i rovnou odvezou:-) .

Po několika málo dnech se ozývám s prvním článkem, který píši z USA konkrétně ze Seattlu, kde jsme trávili předešlé dva dny. Dva dny prodloužené navíc o devítihodinový let proti časovému pásmu. Nebyli to dny nějak zlomové, ale určitě na ně jen tak nezapomenu. Asi bych to mohl vzít pěkně popořádku.

Začalo to nedělním odletem z Mnichova, kde probíhalo všechno v nejlepším pořádku. Včas jsme dorazili a bez menších problémů jsme byli odbaveni. V Mnichově jsem se ani nějak zvlášť nebál mé jazykové bariéry, jelikož německy umím zatím lépe než anglicky. Let proběhl v pohodě a v Londýně jsme byli za necelé dvě hodiny. Kluci mě neustále strašili, už několik týdnů předem, že na letišti bude „drsná“ kontrola a nebudu jim rozumět… No co se dá dělat, risk je zisk, člověk se nemůže pořád jen něčeho bát 🙂 . Pokračování článku »